Buďte na svá přání opatrní, mohou se totiž splnit!

Mým velkým snem je sen o Africe.  Toužím kráčet stezkami slonů, koňmo projet po stopách dobyvatelů, nakouknout za závěje času starověkého Egypta,

dostat mořskou nemoc mezi hrby velblouda, pít s nomády přeslazený horký čaj u smradlavého ohýnku, uvidět na vlastní oči krásu i děs pouští, poslouchat cvakavou řeč Křováků a obdivovat jejich prastaré malby, vyměnit dlouhokrké žirafy a ostatní africká zvířata za zajíce, bažanty a srnce a především čichat a nasávat vůni černého kontinentu, čichat dech Afriky.

Nelákají mě města, ta mě spíš děsí. Co zažít bych ale chtěla, jsou noci v divočině. Nehledě na strach z nebezpečí, které tomu teprve dodá to správné koření.

Když zavřu oči, dokonce to i vidím.

Sedíme u ohně hořícího uprostřed trnité ohrady pod baldachýmem větví baobabu a s obavami nasloucháme řevu šelem svolávajících se na lov. Zuby nám drkotají hrůzou a zimou a my se už nemůžeme dočkat až se překotně zrodí nový den.

Páni! Moci si tak všechno ošahat, skutečně zažít!

Proč jen jsem se nenarodila tak o dvěstě let dříve? Žádné mobily, žádné počítače, žádné placení daní na pochybný důchod a zdravotní ošetření.

Fakt bych chtěla poznat život v drsné nezplundrované zemi, jakou Afrika musela být, vážně bych chtěla zkusit vlastníma rukama a silou svého intelektu obhájit právo na život, žít a uživit se z darů přírody.

Co může člověk dnes ještě dělat smysluplného, bez ničení života kolem sebe, bez podřezávání větve pod sebou?

Uklidím, jen aby se nepořádek znovu narodil, vařím, abych naplnila žumpu.....

Počkat!!!!!

Vařím!...........................

Schody jsem brala po dvou a nestačila se divit, jak je možné, že jsem předtím nic necítila.

V kuchyni se vznášelo přítmí štiplavého dýmu z hrnce, ve kterém se na dně černaly oharky brambor.

„Sakra!! Krucifix!“

„Mami, co hoří?!?“ Rozrazil syn dveře.

„Ale nic, jen jsem připálila brambory.“

Prosmýkla jsem se kolem něj, nesouc v ruce dýmovnici, která ještě nedávno byla kuchyňským hrncem a venku ji vztekle hodila na zem.

„Já bych se na to nejradši…...!“

Pak jsem se otočila a zalapala po dechu.

Z pootevřeného okna se valil dým, skutečně to vypadalo, jako když v kuchyni hoří. Syn se postavil vedle mě a nechápavě kroutil hlavou.

„Tos to vážně necítila? A co jsi vůbec dělala, že ti to tak shořelo? Ten smrad nevyvětráme ani za týden!“

Pokrčila jsem rameny.

Copak jsem mohla tušit, že se mi mé přání splní expres, zrovinka, když to nečekám?

„Zatracená Afrika!“