Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Duše kouzelného domu

17. 01. 2015 18:58:52
Mnohé domy mají zvláštní osud. I když jsou postaveny z neživého kamení a cihel, žijí svůj vlastní život a lidé s otevřeným srdcem mohou, alespoň z části, jejich život procítit.

Šli jsme na sklonku léta na houby a Pavel se měl cestou zastavit u své babičky. Žbrblala jsem, že než tam dojdeme, bude v lese fůra lidí a nezakopneme ani o prašivku a že příště raději půjdu sama a nebudu se tahat do kopce s plnou nákupní taškou, kterou měl Pavel předat babičce.

Kopec byl mírný, ale taška se dost pronesla, a tak jsem ji postavila vedle nohy na zem, utřela pot z čela a rozhlídla se kolem.

Cestička se vinula klikatě vzhůru přes lávku potoka, za zády jsme nechali dřevěný plůtek, ohraničující začátek panství, které náleželo k velikému domu, co na nás shlížel, nakukujíc přes vrcholky stromů řadou velkých oken. Z jednoho komína stoupal kouř, vítr ho trhal na cáry a odnášel k lesu. Stáli jsme na začátku starého ovocného sadu, napravo i nalevo se ježila strniště a nad tím vším se modrala obloha.

Čím blíže jsme se dostávali, tím více se dům schovával a já se nemohla dočkat, až ho uvidím celý. Věděla jsem, že bude úžasný, ale byl ještě lepší. Starý, oprýskaný, noblesní.

K domu vedla příjezdová cesta, která byla od veřejné oddělená kovanou bránou a děravým plotem porostlým psím vínem a bezovými keři. Tou jsme ale nešli, šli jsme zkratkou přes sad, který navazoval na parčík a zahradu kolem domu. Branou nikdo nechodil a cestu k nim dlouhá léta nikdo nepoužíval. Jeden díl vrat visel už jen na jediném pantu a druhý se o něj opile opíral a vrata se potupně zavírala řetězem omotaným kolem obou horních částí brány. Nebýt toho řetězu, dávno by už ležela na zemi a zarůstala trávou.

Pak jsem konečně dům uviděla celý. Neviděla jsem kusy odloupané omítky, ani podezřele nachýlený balkón, který se táhl podél horního patra a jehož zábradlí bylo zdobené železnou balustrádou a vypadanými dírami, viděla jsem krásný panský dům, který z malého návrší kraloval celé vesnici pod sebou. Na delší straně se dům díval do vesnice ve dvou patrech vždy šesti okny, dole pod obytnou částí byly asi kdysi maštale, na stěnách ještě stále visely zpuchřelé koňské postroje a chomouty. Naproti maštale byla veliká místnost, původně asi prostor pro vozový park, ve které odpočívala stará bryčka a plno záhadného materiálu, polámaných kol, ojí a prachu.

Dům na mě dýchal ztracenou parádou a dokazoval jak je sláva a krása pomíjivá.

Chtěla jsem, aby mi ten dům patřil a záviděla ho Pavlově babičce.

Pavel zašel dovnitř sám, já se věnovala prohlídce zahrady kolem domu. Ten, kdo o zahradu pečoval, musel mít velmi rád květiny a měl pro ně skutečný cit a oko. Květiny spolu nezápasily, ale vzájemně podtrhovaly svou krásu a výjimečnost. Zvláště mi učarovaly obří klasy zvonků ostrožek v té nejmodřejší modři, kterou obklopovala bělostná mlha nevěstina závoje. Ostrožky dále pokračovaly v barvě bílého sněhu a červánkové oblohy, u jejich nohou se krčily astry, za nimi jako vojáci s kopími stály na stráži růže. Růže všech barev, zvláště ohnivě oranžové, svitily jako majáky. Floxy, čechravy, macešky, třapatky, zlatobýl a pro mě nevídaná krása chryzantém, to vše v souladu kvetlo a prospívalo za ohavným plotem.

Zdálo se mi, že Pavel teprve zašel do domu, když na mě zavolal, že mám jít dovnitř, že si mě jeho babička přeje poznat. Nechtělo se mi, jeho babička byla nemocná a já nemoc nikdy neměla ráda. Přesto jsem šla, zlákala mě prohlídka domu a tu chvilku s jeho babičkou nějak vydržím.

Jen jsem vešla, už jsem litovala. Celý dům byl doslova nasáklý pachem moče, nemoci, léků, nemohoucnosti, bolesti a staroby. Při vstupu jsem si zvědavě prohlížela ústřední chodbu se širokým schodištěm vedoucím na galerii. Pavel mě nejprve zavedl do obrovské kuchyně s vysokým stropem, které vévodila zelená kachlová kamna. Kachle byly krásné a od kamen sálalo teplo a všechen nelibý pach překryla obyčejná kuchyňská vůně, vůně jídla, právě uvařené kávy. V tom horkém dni nepomáhaly ani dokořán otevřená okna, bylo tam vedro a já se rázem celá zpotila. V kuchyni vařil Pavlův strýc na kamnech oběd. Strýc byl v mých očích stařík s plešatou hlavou, jen po stranách a na temeni měl pár černých vlasů. Vlastnil objemné břicho a veliké ruce. Nelíbil se mi ani trochu, ale když promluvil, jeho hlas přímo hladil.

Chvíli jsme si povídali a pak se jeho strýc zvedl a vedl nás ke staré paní.

Vystoupali jsme po schodech na galegii. Po obou stranách se táhly dveře, vždy naproti sobě, na stěnách visely zaprášené lovecké trofeje, vycpaní tetřevi, draví ptáci, parohy a obrazy s loveckou tématikou. Čím víc jsme se blížili k pokoji nemocné paní, tím víc zápach sílil. Strých se omlouval, že ani při nejlepší vůli nedokáže zbavit dům pachu moče a stolice, babička dávno nechodí a pleny má skoro pořád plné. Brrrr, pleny, to bych nechtěla, nechtěla bych být stará a nemohoucí, nechtěla bych čekat až si na mě někdo vzpomene a přebalí mě, nechtěla bych polykat léky a trpět bolestmi, být sama, být zavřená.

Pozdravila jsem a neslušně zírala na malou, jakoby scvrklou postavu , která se v posteli úplně ztrácela. Pach byl omračující a nutil mě dýchat otevřenými ústy. Babička ležela v bíle povlečené posteli, přikrytá do pasu. Ruce, které se podobaly spíš vyschlým pařátům, spočívaly podél těla. Kůže na nich byla žlutá, tenoučká, protkaná vystouplými modrými žilmi a stařeckými skvrnami. Hrudník byl uzoučký, křehký, úplně plochý, hlavu pokrýval řídký porost bělostných vlasů. Hluboce zapadlé malé oči, bledě modré barvy byly zčervenalé, plné bolesti a smutku. Hlas byl strašně tichounký, zněl jako když ji něco v krku drhne a já nerozuměla ani slovo. Skoro po každé větě se strašlivě rozkašlala a nemohla popadnout dech a já se bála, že každou chvíli dech ztratí uplně a už se nenadechne.

Pavel mi tlumočil, co babička říkala. Že ji mám podat ruku, že se chce na mě podívat zblízka, že už moc špatně vidí. Přiznám se, že jsem ruku podávala s odporem a strachem, ta její byla studená, suchá a dlouhé, hubené prsty mou ruku uchopily s nečekanou silou. Držela se mě a přitahovala si mě blíž a já málem podlehla prvnímu nutkání ruku vytrhnout a utéct. Nakonec jsem však pohlédla na Pavla a vydržela. Takhle zblízka, když se stará paní pohnula, byl zápach téměř nesnesitelný a já se přistihla, že zatajuji dech ale stejně jsem zápachu měla plný krk a nutilo mě na zvracení. Paní se na mě chvíli koukala, pak mě pustila a dávivě se rozkašlala. Něco řekla směrem k Pavlovi, ten jen pokýval hlavou a pak se už otevřely dveře a dovnitř vstoupil Pavlův strýc.

Byla jsem přešťastná, když jsem z pokoje utekla na chodbu a dopřála jsem si luxus nadýchnout se zhluboka.

Zpátky by mě nedostali ani za nic a málem jsem ze schodů běžela. Pavel se strýcem mě ještě zvali do kuchyně, že mi nachystali svačinu, ale najednou jsem měla strašně naspěch, musela jsem už domů, stará paní a její nemoc mě vyděsily. Strýc se chápavě usmál a pozval nás zase na návštěvu, že se můžeme kdykoliv zastavit a podívat se za babičkou. Už nemůže ani do zahrady, která bývala její veliká chlouba a o kterou se až do poslední chvilky, než ji nemoc přemohla, starala sama. On teď o květiny pečuje místo maminky a nosí ji její milované růže a ostrožky.

Nic, co mi říkal, mě nezajímalo, chtěla jsem utéct od bolesti, zápachu a smrti a žádné řeči mě nezajímaly, chtěla jsem jenom pryč. Už ani ta zahrada nebyla tak krásná, jakoby i na ní ležel červ bolesti a zmaru.

Od Pavla jsem se cestou domů dozvěděla, že je strýci něco přes třicet a že žije v celém tom velikém domě s nemocnou babičkou, jeho matkou, docela sám. Babička umírala na „raka“ a doktoři jí dávali už jen pár dní, možná týdnů. Měla veliké bolesti, dokonce brala i morfium, ale života se držela s nevídanou urputností, verdikt lékařů už posunula o celé měsíce. Prý to byla kdysi hezká žena, která ráda a dobře hrávala na klavír, věnovala se vášnivě své jediné veliké zálibě a tou byla její květinová zahrada. Děti měla víc, ale krom strýce v tom chátrajícím domě s ní nezůstal nikdo a vypadalo to tak, že když stará paní odejde na věčnost, odejde i strýc do města a dům asi prodá. To bylo moc smutné, dům vlastně umíral spolu s babičkou.

Týden poté stará paní umřela. Asi za měsíc jsem se tam odvážila podívat. Nikdo nebyl doma, jediné okno nesvítilo a dům vypadal jakoby měl pevně zavřené oči. Odevšad táhla zima, nad hlavou krákoraly vrány a po chvilce se rozpršelo.

Déšť stékal po okenních tabulkách, jakoby ronil slzy a vítr naříkavě šepotal v korunách stromů.

Na podzim se stmívá brzy a jak se dům halil do tmy, z koutů se začaly stahovat nehmotné postavy. Neviděla jsem je, ale cítila. Obrátila jsem se a z kopce dolů běžela co mi síly stačily.

Tu noc jsem ve snu viděla zahradu.

Za branou stál dům a pod stromem ryl krtek v zemi. Od země jsem zvedla zrak na dům a uviděla krásné panské sídlo zalité sluncem. Okna se jen třpytila, omítka s reliéfem pod horní řadou oken svítila novotou, na balkóně stála žena v dlouhých modrých šatech. Já se najednou ocitla uvnitř domu a procházela místnostmi, zábradlí galerie bylo bíle natřeno a všude plno světla. Dveře se přede mnou samy otvíraly a zvaly mě dál, na stole váza ve svém náručí chovala šarlatové růže a sofa lákalo k odpočinku. Pohlédla jsem na zem. Z krtince trčela bílá, suchá ruka s dlouhými prsty a stařeckými skvrnami. Hromádka hlíny se začala pomalu propadat do země a ruka, která se do země nořila, mi mávala na pozdrav až zmizela docela.

Autor: Alena Lasotová | sobota 17.1.2015 18:58 | karma článku: 8.27 | přečteno: 326x


Další články blogera

Alena Lasotová

POJĎME PŘEPSAT WIKIPEDII A CELÝ GOOGLE

Byla jsem člověk s občasným negativním myšlením, ale dokázala jsem se změnit. Na všem špatném lze najít něco dobrého, když zavlečete do chovu psů nějakou zákeřnou nemoc, je to sice špatné, ale na druhou stranu ubude konkurence,

25.10.2015 v 12:00 | Karma článku: 5.65 | Přečteno: 378 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

David Dvořák

Revize dohody Dublin IV vs. Mnichov 38

Pokud bude při revizi dohody známé jako Dublin IV prosazeno schvalování prostou většinou, pak bych viděl zásadní rozdíl oproti Mnichovské dohodě z r. 1938 v následujícím :

21.2.2018 v 10:22 | Karma článku: 31.90 | Přečteno: 674 | Diskuse

Tomáš Králíček

Co se skrývá za vraždou v horské vesničce v Tyrolsku?

Lidé na horách jsou jiní. Alespoň se to říkává. Ale je tomu skutečně tak? A jaké tajemství se skrývá za vraždou čarodějnice z 19. století? Nadějný vídeňský historik, který se vydal přijít události na kloub, ale zmizí beze stopy...

21.2.2018 v 8:26 | Karma článku: 8.39 | Přečteno: 618 | Diskuse

Libor Michvocík

Včera ňadro, dnes zadek...

Takhle píše o stříbrné olympijské medaili francouzského krasobruslařského páru sport.cz. Včera na i-dnes musel Záruba strčit hlavu do pranýře a omlouvat se, že jsme v přímém přenosu na ČT Sport neviděli jízdu Ledecké.

21.2.2018 v 8:14 | Karma článku: 21.11 | Přečteno: 1149 | Diskuse

Marek Valiček

Backside rodeo flip na bobech? Samozřejmě!

"Vono to bude asi těma olympijskejma hrama, čoveče. Jak začnou, začnu i já. Minule kraso, tentokrát boby.", začala Zorina...

21.2.2018 v 8:05 | Karma článku: 22.89 | Přečteno: 440 | Diskuse

Libuse Palkova

Proč by chlap neměl být krásný?

Z nedávné diskuze pod jedním zdejším blogem, který pojednával o mužské kráse, nakonec vyplynulo, že krásný chlap je vlastně zbytečný, ba téměř nežádoucí fenomén.

20.2.2018 v 17:28 | Karma článku: 15.53 | Přečteno: 701 | Diskuse
Počet článků 44 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 730
Napsat o sobě, kdo jsem, je vůbec to nejtěžší. Většinou to sami nevíme. Směle však mohu tvrdit, že jsem dítě svých rodičů a žena v nejlepším věku. Mým vzorem je příroda, mou vášní psi a všechna zvířata. Stránky mých obříků- psů plemene landseer




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.