Jízda veřejnou hromadnou dopravou v sobě skrývá i nutnost vyslechnout nechtěné. Byla sobota ráno a já se konečně dočkala příjezdu vlaku a nastoupila do něj. Těšila jsem se na teploučko a byla zklamaná. Doufala jsem v klídek a byla jsem otrávená.
„Havířov.“
Vlakový rozhlas oznámil stanici a souprava zastavila. Lidé vystupují a nastupují. Mezi nimi i dívka, možná už mladá žena. Nevím, neohlížím se po ostatních spolucestujících a necivím jim do obličeje.
Sotva dívka nastoupila, okamžitě začala telefonovat. Ten někdo, Petr, musel být silně nahluchlý, dívka hovořila hodně hlasitě, přeslechnout nebo dokonce chtít zaspat hovor se prostě nedalo.
A tak jsme se všichni nedobrovolně dozvěděli, že její manžel Petr má kámoše v base, který v tom umí chodit, že dostal 7 let, ale nezajímá ji za co. Že jede právě z Night klubu, kde si už nedává míchané drinky, protože jí míchají žaludkem a je ji po nich teď nějak blbě a proto musela zůstat jen u pár panáků a piva, ale je dočista střízlivá a už se na miláčka Petra moc těší. Na závěr se asi pět minut loučila, asi desetkrát mechanicky oznámila miluju tě a pak k mé obrovské úlevě zavěsila.
Bohužel tím neskončila. Tentokrát volala mamince a protože jsme právě přejížděli přes most, přidala na hlasitosti.
„Ahoj mamčo, doufám, že tě neruším. Ahá... to je dobře, že máš po noční, aspoň se vyspíš, dneska k tobě na oběd nepřijedeme, budeme mít řízky.
Peníze?
My máme peníze, včera jsme dostali podporu a hned jsme zaplatili nájem, neboj se, nejsme blbí, víme, že nájem se platit musí. Jo koupila jsem si bundu a troje tepláky, hezké, Nike. Jedny ti přenechám, budou se ti moc líbit a stejně všechny neunosím, když budu mít za chvíli veliké břicho.
Co, Odkud jedu? No z klubu. Ne, neboj se, nepila jsem, jen panák nebo dva a pivko.
Nejsem blbá. Mamčo, už za pár měsíců budeš babča a já mamča..... no to je dobré, mamča a babča.
Ty a stará? Neblbni, kdybych tě neznala, hádala bych ti nejvýš třicet.
Jo, Petr jede v pondělí do Norska a koupí si tam bundu pro sebe a možná i pro mě.
Peníze? My máme peníze, vždyť jsme dostali podporu, zaplatili nájem a nakoupili.
No nic mamčo, musím končit, mám tě ráda. Co říkáš? Ahá, měj se, mám tě ráda.
...Jo, ahoj, mám tě ráda.“
Zavěsila. Zticha však nebyla, znovu zavolala manželovi.
„Ahoj miláčku, už jsem mámě volala a říkala jí, ať se mezi nás neplete, že se potom my dva spolu jen hádáme. Taky jsem jí říkala, že máme peníze a zaplatili jsme nájem. Mámě jsem se pochlubila, že jedeš do NORSKA a že mi koupíš tu bundu, co tak chci, vždyť moje číslo znáš. …
Ty jsi se snad zbláznil, v žádném případě nechci bydlet mezi cigány, nikdy nevíš, kdy se ti nakvartýrují až domů a to bych nesnesla.“
Hovor pokračoval a pokračoval, až konečně oznámila Petrovi, že bude končit. Sice to trvalo dalších 10 minut, ale nakonec skutečně zavěsila.
Uf, konečně, to to trvalo....
„Jé mami, ještě nespíš?“
To snad není pravda, ona ještě pokračuje, pomyslela jsem si a chtěla se přemístit do jiného vagonu, když jsem zaslechla, že bude vystupovat ve Svinově. To už vydržím.
Hovor byl dost osobní, ale to dívce vůbec nevadilo, klidně probírala rodinné problémy zcela bez zábran. A tak se všichni znovu museli dozvědět, že jsou s Petrem zabezpečeni, mají byt 1+2, že mamča bude babča, že dostali podporu, zaplatili nájem a znovu přetrpět dalších 5 minut loučení.
„Příští stanice Ostrava-Svinov“
„No miláčku, právě mi přišla zpráva od Diany, že takový burgeš dělat nesmíme, však si to přečteš sám, až budu doma. Je pitomá, co si o sobě myslí..“
„Ostrava – Svinov“
Mladá žena skutečně vystupuje, stále hovoří, ale její hlas konečně slábne..
„Papa, ahoj, miluju tě, čau, ahoj, papa, miluju tě, pa........“
Požehnané ticho. Lidé ve vlaku si slyšitelně vydechli, chvíli mlčeli a pak se spolu dali do řeči. Ne moc nahlas, umírněně a já konečně mohla zavřít oči.
