Je brzy ráno, pondělí třetího listopadu roku dvatisíce čtrnáct. Vstávám ve tři čtyřicetpět, abych vyvenčila kotě, které jsem dostala. Ještě mám spánkem otupené smysly a ranní (tedy spíš noční) chlad se mě snaží probudit docela.
„Kotě, tak se s tím nepárej, vyklop to, ať můžeme jít dospat.“ Domlouvám kotěti, ale tomu je to šumák. Prohlíží každou myší díru, zašátrá tlapičkou jestli není myška doma a na mě kašle. Půlměsíc svítí, já přestávám sledovat kotě a začnu civět na oblohu.
Jako vždy můj zrak přitáhne nejjasnější hvězda na jižním nebi. Myslím si, že je to Sírius, nejjasnější psí hvězda. Vždy svítí osamoceně, ale dnes kolem ní asi letí letadlo. Objevuji totiž kousek nad ní malý svítící bod.
Proč to letadlo stojí na místě, myslím si a dívám se jak se ten bod zvětšuje, je stále jasnější, až svým světlem zastíní i Síria.
Copak to letadlo vybuchlo? Pořád je na stejném místě. Světla začíná ubývat až zhasne docela a Sírius už zase svítí nejjasněji a osamocený.
Konečně mi dochází, že to co jsem viděla, nebude žádné letadlo, ale že jsem měla možnost sledovat zánik hvězdy. Nebo bych měla říkat zrod červeného obra, bílého trpaslíka či výbuch supernovy? Nevím. Nejsem hvězdář, nerozumím tomu.
Jediné co vím je, že když padá hvězda, má si člověk něco přát. Hvězda sice nepadala, ale umírala a při pádu hvězda vlastně umírá také.
Tak jsem si tedy přála.......
„Au!“
To si kotě právě teď, když jsem si chtěla honem něco přát, usmyslelo, že už půjde domů a já místo vysloveného přání vydechla: „Ty sadisto!“
Aby kotě na sebe upozornilo, skočilo mi na nohu a ve snaze udržet se na ní, zaťalo drápky hluboko do kůže.
Místo přání jsem pak hledala tu malou zpropadenou kočindu, která se mého křiku polekala a někam zalezla.
Přitom je toho tolik, co bych si mohla přát!
Nakonec jsem si přesto ale přála: „Aby ty drápance nebyly hluboké, abych tu malou ďáblici našla hodně rychle a už konečně mohla jít dospat.
