Kde se ve mně bere ta drzost? Proč by měli mé články lidi číst? Jsem vlastně stydlivá a velké zástupy lidí mě doslova děsí, dusím se v davu a panikařím. Tak proč píšu a dokonce to veřejně prezentuji?
Protože musím.
Mám takové nutkání, kdy se chtě nechtě musím zastat lidí, kteří jsou utiskováni, ponižováni nebo se jim děje křivda.
A protože to jinak neumím, tak píšu.
Nemohu spát a pořád mi to v hlavě šrotí a teprve, když se vypovídám, teprve pak přijde odměna a já spím sladce.
A také proto, že se dozvídám, že si někdo mé články čte, chválí můj styl, tiskne si je, předčítá na poradách a vyvěšuje na nástěnky.
Tehdy vím, že jsem zasáhla cíl naprosto přesně, že to byla trefa do černého. Co víc si můžu přát?
Svět je úžasné místo k životu, má tolik forem a tvarů, že mě to nepřestane fascinovat. Život nesmí postrádat krásu, harmonii, toleranci, úctu a respekt lidí k lidem i ostatním živočichům, kteří s ním matičku Zemi obývají.
Beru si to osobně a jako svou morální povinnost psát kdykoli jsou tyto hodnoty potlačovány nebo dokonce pošlapány. Slovo má velikou moc a psané obzvláště. Chci ta slova řadit ve věty, které budou hladit i napomínat, někoho potěší, jiného pobouří, ale s tím počítám.
Děkuji vám čtenáři mých článků, děkuji vám všem. Děkuji, že jste si našli čas a přečetli co jsem napsala. A nejen přečetli. Jsem polichocena, že si mé články tisknete a předčítáte.
Děkuji i za vaše komentáře i kritiku. Doufám, že mě to posune zase o kousek dál a já se možná tak stanu skutečně dobrou autorkou.
Na oplátku slibuji, že psát nepřestanu.
