Nikdy bych se nenadála, že ve 21 století se jedinou větou rázem octnu uprostřed doby temna, jak byl právem nazýván středověk.
To bylo tak:
Byla doba svačiny a přišla, už ani nevím jak, ke slovu debata o víře. Přiznala jsem se, že jsem ateista, že v boha, tak jak ho předkládá křesťanství, nevěřím. Ani nemohu, byl by to krutý bůh a toho já nechci.
Uznávám, že je „cosi“ mezi nebem a zemí, že existuje síla, která drží pohromadě celý vesmír, ale nevěřím, že je to křesťanský bůh. Na druhou stranu je mi vcelku lhostejné v co věří ti druzí, pokud tím neškodí mě a druhým.
„Tak ty skutečně nevěříš v Boha?
A četla jsi Bibli?“
„Ano, četla.“
„A přesto nevěříš?“
„Ne.“
„Pak jsi dcera satana!! A já s tebou nemohu ani jíst v jedné místnosti, ani bych s tebou neměl správně mluvit, abych se nepošpinil, protože JÁ VĚŘÍM!“
Zůstala jsem bez slova.
Já, která jsem docela ukecaná.
„Počkej, to, co jsi řekl, to myslíš vážně? Že jsem dcera Satana? Proč?“
„Protože nevěříš v Boha.“
„A jak se ta tvoje víra v Boha konkrétně u tebe projevuje?“ Ptám se.
„Chodím do kostela, modlím se a žiju podle božích přikázání.“
„A já jen tím, že nevěřím, jsem u tebe - krom toho, že jsem dcerou Satana – co?“
„Jsi pro mě horší než zločinec, než zloděj a vrah, protože ten když uvěří, byť v poslední vteřině svého života, půjde do nebe, ale tebe čeká jen peklo a věčné zatracení.“
„Takže já jsem podle tebe a tvé víry horší než vrah?“
„Přesně tak.“
To mi řekl člověk, který sám nedodržuje desatero božích přikázání, který lže, šikanuje a podporuje bezpráví. Který věří, že stačí zajít do kostela, vyzpovídat se, odříkat pár Otčenášů a vše mu bude odpuštěno a jeho duše bude čistá jak peří anděla.
Smutné je, že takových lidí je mezi námi mnoho. Patří k nim i člověk, o kterém píšu ve svém dřívějším článku U nás v Absurdistánu (mimochodem tento článek byl převzat i Deníkem NetMedium.cz).
Přiznám se, že být i po smrti ve společnosti takových falešných lidí, mě docela děsí.
Vždyť víra a církev už toho zlého v době temna dokázaly skutečně mnoho:
Zastrašováním, ohlupováním a vyhrožováním božím trestem, peklem a očistcem, se církev snažila prosté nevědomé lidi donutit k absolutní poslušnosti. Nebyly jí cizí vraždy, nevinné oběti, zlodějství, křivopřísežnictví, čarodějnické procesy a fanatismus.
Církev měla vždy ráda uniformitu a každého, kdo vybočoval z normálu – léčitele, znalce astrologie či jen lidi s otevřenou hlavou a bystrým rozumem – označila za kacíře a snažila se ho exemplárně zbavit. Podařilo se jí popřít veškeré dosavadní vědění o fungování světa.
Nejsem ani lepší ani horší než ostatní.
Prostě jsem.
Ale nikomu nevnucuji svou víru a ani si od nikoho jeho víru vnucovat nenechám, zvláště když vidím v jakém morálním bahně se mnohdy ti rádoby „věřící“ brodí.
