Ve vesnici, která vznikla poblíž kupecké stezky, u které loupil, znásilňoval, vraždil a nakonec zešílel prokletý rytíř, se konal každoroční bál. Byla to obyčejná vesnice plná obyčejných lidí s obyčejnými sny a touhami. Lidí, stejných jako jinde, s věčným sklonem páchat nelidské (tedy vlastně lidské) špatnosti.
Ty se nejlépe poznají v okamžiku, kdy je mozek otupen, omámen či ve vypjatých situacích. Teprve tehdy se skutečně pozná, kdo je komu bratrem, přítelem či nepřítelem. Vždyť ne nadarmo se říká, že vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá nebo také - vrána vráně oči nevyklová. Navyklé vzorce jednání a chování se mění jen velmi těžko, zvyk je železná košile a touha být lepším než ve skutečnosti jsem je nesmlouvavý pán.
„Ještě hodina zbývá do půlnoci, ještě si masky nesundávejte! Bavte se dobře, pokračujeme valčíkem.“
Sál je nabitý zpocenými těly i bujarým veselím, které podporuje bohatý bar a výborná kuchyně. Ozývá se hlasitý smích, tanečníci překřikují hudbu nebo si šeptají do uší kroužíc v objetí. Husa si dala dostaveníčko s vepřem, korzár s huriskou, loupežník krade hubičku pastýřce, Sandokan omatlává pozadí královny ze Sáby, které hrozí roztrhnout těsně poutající mušelín.
Je masopustní čas a lidé se baví rádi.
„Jen pouhá půlhodinka do půlnoci, vyčkejte pane králi, už za chvíli dojde k odmaskování. Teď je na řadě občerstvení.“
Páry i jednotlivci zamířily k baru a hasí žízeň či zvyšují špičku, každý dle svého naturelu. Hluk a horko dosahují vrcholu a mnozí jsou donuceni vyhledat ochlazení na balkónech nebo v parku. Některé horkokrevné a nedočkavé páry zde stráví nejen přestávku a vrací se mírně pomačkání, rozvrkočení a s lesklýma očima.
„Minuta do půlnoci! Na řadě je foxtrot.....
Pět, čtyři, tři, dva, jedna -
– Odmaskujte se!
Odmaskujte se!!“
Masky padají na konfety posetou zem a tanečníci po nich šlapou.
Kůň se mění v osla, dáma v upocenou cuchtu, kurtizána v nesmělou a ušlápnutou ošklivku. Tlustý fráter obnažil obličej nezřízeného žrouta neznajícího slitování, z piráta, který stihl pocuchat počestnost paní fořtové, se stal soused zbožně zpívající každou neděli v kostele, králem byl dle očekávání starosta a bankéřem místní poberta, hulvát a neurvalec.
Smích a rozpustilé překřikování doprovází odmaskování.
Už to nejsou krásné postavy a uhlazené kostýmy, každý je sám za sebe. A přesně podle toho jaký má kdo charakter, tak se také projevuje. Leštiči klik a gumová záda se předhánějí, aby si připili se starostou a při té příležitosti mu připomenuli, že jim slíbil trvalé místo pro syna, dceru, souseda, známého....., pomlouvači si berou na paškál spolustolovníka, který se právě odebral ulevit plnému měchýři, kšeftmani sjednávají další ne právě košer kšefty, pánbičkáři zapomínají víc než kdy jindy, že boha musí mít člověk v sdrci a ne jen v hubě, pijáci nezřízeně pijí, pak se bijí a nakonec blijí,,,,, prostě obvyklá sešlost.
Škoda.
Pravda bývá ošklivá.
Masky byly hezčí.
Asi proto si je lidi tak rádi nasazují.
Zakrývají chamtivost, faleš, pomlouvače, závist, korupčníky, modloslužebníky i pokřivené dušičky schopné těch nejhorších činů. Proto mezi ně nikdy nezapadnou lidé upřímní a čestní. Není jich mnoho, ale jsou. Díky za ně. Masky je však vyštípou a zatratí. Ti, kteří plavou mimo hejno, jsou zranitelnější, vyčnívají z davu a bývají snadnou kořistí.
Přesto věřím, že život je krásný, spravedlivý a jednou i ta pravda dokulhá k cíli.
