Já se tam vrátím

  Letní povídka pro Víkend MF DNES    Neděle jsem nikdy v lásce moc neměla, volno jimi končilo a celý den se nesl v duchu zmaru, zmaru svobody. Tahle neděle však byla jiná.

Už v pátek jsem si naplánovala výšlap na Godulu, na borůvky, kterých se toho roku urodilo nevídané množství.

Časné ráno slibovalo horký letní den, nebe bylo bez mráčku, jen nad horami zůstával lehounký, jakoby kouřový opar. Nachystala jsem si do batohu bandasku s plecháčkem, svačinu a šuměnky. Chtěla jsem jít až k ledovému prameni, jehož vodu teprve šuměnky činily velelahodnou.

Ještě jsem však nešla, ještě ne, nejdřív jsem musela spolu s Ťapkou zkontrolovat malého kolouška, kterého jsme objevili na louce u lesa. Brouzdala jsem rosou, až po ramena smáčená nepokosenou travou, Ťapka neustále odbíhal číst a přidávat psí vzkazy, ale k mému rozčarování jsem z kolouška nezhlédla ani chloupek. Místo, kde se předtím tiskl k zemí, bylo opuštěné a Ťapka bez zájmu šmejdil kolem.

No co, snad ho máma v pořádku odvedla na jiné místo bez nežádoucích zvědavců. Mokré oblečení studilo a zpátky jsme to vzali klusem.

Doma si všichni ještě hráli na Šípkové Růženky, ale já nehodlala být princem, raději jsem vzala roha. To tak, nechat se zavřít a chystat oběd, ani náhodou.

„Se mnou teď Ťapko nemůžeš, čekej na mě tady, já se večer vrátím!“

Ráno ještě moc nepokročilo, ale už bylo docela horko a ta trocha vánku nestačila osušit ani orosené čelo. Za slabou půlhodinku jsem došla až k lesu a vstoupila do jeho chladivých síní. Okamžitě jsem zamířila k spěchajícímu potůčku a dychtivě pila ze spojených dlaní. Voda byla krásně studená a osvěžila mě. Pak už cesta vedla jen vzhůru, stále do kopce. Vzduch voněl pryskyřicí, borůvkami, sladkou vůní netýkavek a jehličím. Pavouk tkal mezi větvemi pavučinu, kterou rosa vyzdobila býskavými démanty, ze stromu se mi na hlavu sypaly šupiny z šišky, kterou loupala veverka a ještě se na mě drze koukala zpoza kmene. Zamávala jsem ji a veverka bleskurychle vystřelila po kmeni vzhůru a zmizela mi z očí.

Mezi stromy jsem vůbec nepostřehla, že se na obloze začínají houfovat nebeští beránci a ani těžké dusno mě nevarovalo, dokonce ani nevadilo. Byla jsem svobodná, bezstarostná, šla jsem, kam mě nohy nesly a těšila se z krásného dne.

Zastavily mě až hlasy, lidské hlasy. Rychle jsem zamířila na druhou stranu, hlouběji do lesa. Chtěla jsem být sama, o společnost lidí jsem nestála a už vůbec ne o jejich hloupé otázky typu: „Co tu děláš, holka, tak sama? A kde máš ostatní?“

„V prdeli!“

Odpověděla jsem si a vyprskla smíchy. Pod nohama mi zapraskala větvička a já se rozběhla. Má fantazie běžela se mnou. Představila jsem se v podobě bájného jednorožce a pádila skrytá lidským zrakům mlázím až do svého úkrytu v hustém borůvčí. Udýchaná, ale šťastná jsem se zastavila a zaposlouchala se do zvuků lesa. Nic ho nerušilo, byl tam v tu chvíli jen on, zvířata a já.

Až teď jsem zpozorovala, že stojím mezi ojíněnými borůvkami. Shýbla jsem se pro jednu, vložila ji obřadně mezi rty a pomalu skousla. „Lahoda, mňam!“

Beze spěchu jsem vytáhla z batohu plecháček a začala ho plnit modrými korálky. Stromy kolem mě a nad hlavou šuměly, vzduch voněl a ticho a klid přímo křičely. Kráčejíc stále dál a dál, jsem kuličku ke kuličce naplnila první plecháček. Proud borůvek zacinkal o dno bandasky a zakryl ho. Naplnila jsem další plecháček a další. Čas jakoby ustrnul, to ticho a pohoda mě omamovaly a teprve hlad a žízeň mě donutily probrat se ze zamyšlení a opustit svět fantazie.

Bandaska byla skoro po okraj plná a když jsem se s pocitem dobře vykonané práce narovnala a rozhlédla se kolem, nemohla jsem uvěřit, kam jsem se dostala. Nic kolem jsem nepoznávala.

„Kruciš, kde to jsem?“

Okamžitě mi má mysl odpověděla: „Když se v lese ztratíš, najdi potok a ten tě zavede mezi lidi“.

„Ale já se přece neztratila! Akorát nevím, kde jsem. Stačí jít vzhůru nad stromy a rozhlédnout se. Pak už to bude brnkačka“.

Všechno však má svůj čas. „Nejdřív se na tu cestu najím“.

„Uff, to je ale dusno, skoro se nedá dýchat!“ Zrak mi zabloudil na nebe: „A navíc to vypadá, že příjde parádní bouřka. Raději bych měla jít domů“. Pomyslila jsem si, když jsem hleděla na temná mračna.

Nepostřehla jsem, kdy vše kolem zmlklo. Nepohnul se ani lísteček, nezapípal ptáček a mě se do srdce začaly vkrádat obavy. Rychle jsem se sbalila a vydala se vzhůru najít nejrychlejší cestu domů.

Bouře přišla naráz, bez ohlášení. Ještě před pár minutami bylo dusné bezvětří a teď mě najednou zasáhla horká vlna jak dračí dech. Les se zlověstně rozhučel, vitr se ochladil a bezohledně rval z větví listí a drobné úlomky větviček, které hnal před sebou. Stromy ohýbaly koruny, větve se o sebe třely a vydávaly kvílivý zvuk, vzduch byl naráz plný prachu a jehličí. Pak zahřmělo. V uších mi zalehlo a srdce se zastavilo, pak se splašeně rozběhlo. Mé nohy za ním nezůstaly pozadu, já se otočila a letěla z kopce dolů. Byl to nerovný závod s běsnícími živly, nemohla jsem zvítězit.

Kolem mě se rozpoutala ta nejhorší bouře, jakou jsem zažila. Udeřila rychle a krutě. Blesk stíhal blesk a z rachotu hromů se mi třásly údy i zem. Zalykala jsem se děsem. Nikdy předtím jsem se bouřky nebála, naopak, ráda jsem při ní sedávala na králíkárně pod střechou domu a s nadšením sledovala jak se živly činí. Blesky mi byly k smíchu a při každém silnějším úderu hromu jsem se rozesmála: „Tak teď to byla ta správná prda!“

Milovala jsem vzduch za bouřky, ten ozón lahodil nosu a vymytá krajina očím. Teď mě však ovládl živočišný strach, konečně jsem pochopila, jak je lidem a zvířatům, kteří před bouří zalézají do úkrytu, já se bála stejně. Toužila jsem zalézt do bezpečí, zavřít oči a zacpat si uši, abych neviděla oslepující záblesky a neslyšela dunění a práskání hromů. Každý další úder byl silnější předchozího a vítr byl stále vzteklejší.

Napravo, kousek ode mne, s ohlušujícím praskotem udeřil do země vyvrácený smrk. Země poskočila a v tu ránu se nebeská stavědla otevřela naplno. Voda se řinula na zem v nepřetržitém proudu, doprovázená projektily krup.

„Au, au, au...!“ Dál jsem běžet nemohla, jakoby mě mlátili jehelníčkem. V minutě jsem byla promáčená a slzy se mi mísily s deštěm. Zalezla jsem pod nízký, rozložitý strom, který těsně přiléhal ke skále. Jehličí mě píchalo do dlaní a kolen, ale po kroupách jsem to skoro necítila. Pod větvemi bylo borůvčí a v šeru jsem zalézala co nejdál to šlo. Dokonce jsem našla kousek suchého místa, když jsem se podplazila pod větví, která trčela těsně nad zemí. Dál to už nešlo, byla tam skála. Já se vmáčkla do vypukliny, stáhla batoh, objala hubená kolena a složila na ně hlavu.V duchu jsem se modlila: „Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku. Slibuji, že už budu hodná a poslušná, jen když se v pořádku dostanu domů“. V odpověď se zablesklo a zaduněl hrom jak když vystřelí z děla. Skála za mými zády se zatřásla a k zemi se poroučel další lesní strážce. Pouhý metr ode mne se z rozervaných vnitřností země vynořily obrovité kořeny, ze kterých jako natahující se pařáty, trčely drobnější kořeny obalené hlínou.

Vyjekla jsem leknutím, pevně semkla víčka a ještě více se schoulila do sebe. Bouře kolem mě běsnila dál s neztenčenou zuřivostí, hromy a blesky bily pěstmi do kopce ve snaze rozdrtit ho, hučení deště se slévalo s hučením týraných korun stromů a já, malé nanicovaté stvoření, zalezlé do nejtemnějšího koutku, hrůzou zbavená i vůle se pohnout, jsem očekávala každou vteřinou svou smrt.

Další děsuplné praskání, další pád. Vichr skučel a řval, lámal stromy jako zápalky, vodopád z nebe vše vydatně zaléval a pak za mými zády pukla i skála.

Aspoň jsem si to myslela a po kolenou, po ostrém kamení, se drala pryč. Hlavou jsem prudce narazila do větve až se mi před očima zatmělo. Když jsem se probrala, příšerně mě bolela hlava. Ležela jsem tváří v borůvčí a v ústech cítila hlínu. Opatrně jsem zajela rukou do vlasů, do místa pulzující bolesti a nahmatala bouli. Prsty jsem měla od krve, kterou však déšť rychle vymýval. Se sténáním jsem se zkusila pohnout. Šlo to. Z šoku jsem se přestala bát, zato jsem se třásla a zuby mi hlaitě cvakaly. Zcela nelogicky mě napadlo, že nemám batoh. Po čtyřech jsem se vrátila zpátky, ale batoh zmizel. Na jeho místě ležela kupa čerstvě vyvržené hlíny. Zkusila jsem ji rozhrabat a nahmatala popruh. Trhla jsem jím a batoh vyletěl ven. Už jsem se obracela k odchodu, když jsem si toho všimla. Za batohem zela díra. Uvnitř bylo téměř tma, ale přesto jsem rozeznala v puklině zbytky prasklého hrnce, obsypaného omšelými mincemi. A ještě něco tam bylo. Dvě světýlka očí hlídače. Hlídače bez těla, jen ta světýlka. Myslí mi blesklo: „To je přece poklad! Našla jsem poklad!!“

Zemí otřásl ten nejsilnější úder hromu, vedle kterého všechna předchozí zněla jako výstřely zátek šampaňského. Blesk sjel do země snad těsně vedle mě a můj strach se vrátil. Už jsem víc nesnesla. Poklad, nepoklad, hnala jsem se pryč. Kdybych nebyla tak promáčená, snad bych i přiznala, že jsem se strachy počůrala, takhle to bylo naprosto jedno.

I kdybych žila dalších sto let, nikdy bych nemohla vyprávět, jak jsem se dostala z lesa ven. Opravdu nemohla, protože si to nepamatuji. Jediné, co mi v paměti zůstalo, byly hromy a blesky, které mě doprovázely na mém letu z kopce dolů. Když mívám občas zvlášť divoké sny, zdává se mi, že tu cestu od pokladu skutečně letím a trvá jen malý okamžik. Jak dlouho mi trvala ve skutečnosti, to se nikdy nedovím. Paměť mi odmítá vydat svědectví. Zůstala mi v ní jen vzpomínka na pálení v plicích a divoké bušení srdce, které mi málem roztrhlo hrudník a vydalo se na výlet bez návratu.

Vnímat cestu a dění kolem jsem začala až mezi prvními chalupami. Za mnou bouře pomalu slábla a vzdalovala se. Otočila jsem se zpátky na Godulu a zdálo se mi, jakoby se z temných mračen za mnou dívaly dvě světla, které slábly tím více, čím více jsem se vzdalovala, až zhasly docela a já úlevně vydechla.

Věděla jsem, že o tom, co se mi stalo a o děsu, jaký jsem prožívala, nebudu moci s nikým mluvit, stejně by mi nikdo neuvěřil. Aby mi máma příště nezákazala mé výlety, rozhodla jsem se ji povědět, že jsem celou bouřku přečkala pod lesem, v krmelci, v bezpečí.

Z pokladu jsem nepřinesla ani jedinou minci, dokonce ani střep, přesto tam stále je, vím to, neboť jsem ho viděla. A ještě něco vím: „Já se tam vrátím. Jednou.... Určitě!“