Poznávám tě, ty nejsi Mikuláš!

Listopad se stále kratšími dny zmizel v neznámu a nastal prosinec. Máma nám do punčošky nadělila ovoce a sladkosti. S Mikulášem, čerty a anděly si hlavu lámat nemusela, já byla ten Jidáš, který sestrám prásknul, že žádný Mikulaš není, že se za něj a za čerty převlékají lidi a oblbují tím své děti.

Nebylo tomu vždy tak, i já jsem skálopevně věřila, že v předvečer svátku svatého Mikuláše, on sám sestoupí na zem a v doprovodu čerta a anděla odměňuje či trestá děti podle toho, jak byly ten rok hodné nebo zlobivé. Věřila jsem tomu až do první třídy, kdy jsem o svou víru přišla.

Ten podvečer k nám zavítala teta se strýcem a sestřenicemi Libuškou a Hankou. Zvláštní na tom bylo, že vůbec nezůstali na kafe a popovídání jako vždycky, ale chvíli po svém příchodu, se kromě Hanky zavřeli všichni i s mámou do ložnice a nám nařídili čekat v kuchyni a vyhlížet Mikuláše oknem.

Když vyhlížet, tak vyhlížet. Zhasly jsme světlo a nalepily nosy na balkónové dveře a pozorovaly rozsvícená okna, světla projíždějících aut, cestu i chodník vedoucí k našemu vchodu. Z pozorování mě vytrhl nezaměnitelný zvuk otvíraných vchodových dveří a pak vešla do kuchyně máma.

"Kde jsou ostatní ?" Ptám se.

"Jen si odskočili ještě nakoupit, než jim zavřou."

Obchod mají u baráku, stejně jako my, proč by nákup tahali od nás? Vrtalo mi hlavou, ale pak mi svitlo. Že mi přivezli to štěňátko, které se mi tolik líbilo, když jsme byli u nich na chalupě? Už mám jasno, štěně schovali do ložnice, proto tam byli tak dlouho a teď mu šli ještě koupit obojek a dlouhé vodítko, abych s ním mohla chodit hned od zítřka na procházky. Strašně jsem se chtěla přesvědčit, jestli se náhodou nepletu a tak jsem se jakoby nic vybrala na záchod, který byl hned vedle ložnice. Dveře záchodu jsem otevřela hodně hlučně a ještě hlučněji práskla po vypínači.

"Když budeš po tom vypínači mlátit, nebude ti svítit ani dřív, ani lépe, jen ho za chvíli roztřískáš!" Okamžitě se ozvala z kuchyně máma, přesně jak jsem čekala. Něco jsem v odpověď zabručela, ale to už jsem se potichoučku vkrádala do ložnice. Rychle jsem se rozhlédla, nikde nic, pod postelemi také nic. Do skříně jsem se koukat neodvažovala, aby panty nezaskřípaly, ale pak mě napadlo zaběhnout na záchod spláchnout, to skřípot pantů překryje. Vyběhla z ložnice k záchodu, potáhla za šňůru splachovadla a utíkala zpátky otevřít dveře do skříně.

Žádné štěně tam nebylo. Místo něj tam viselo oblečení, ve kterém přišla teta a strýc, a navíc byl přes postel přehozený svetr Líby. Proč se svlékali? Nešlo mi to do hlavy, ale už byl nejvyšší čas z ložnice vypadnout a zase hlučně zavřít dveře záchodu. Nebyla jsem ještě ani v kuchyni, když se ozval zvonek.

Máma volá z kuchyně: "Běž za ostatními, já otevřu!"

Než jsem stačila holkám říct, co jsem našla, vstoupil do kuchyně vysoký Mikuláš s mitrou na hlavě i se svou velkou zahnutou berlou, za ním se tlačil malý čert a rozložitý anděl s košíkem v ruce.

"Tak děti, byly jste celý rok hodné?" Oslovil nás Mikuláš a já jen s údivem zírala na jeho vous, který byl nějaký podivně známý, jako z vaty. Moc jsem nevnímala co říká, sledovala jsem, jak mu při řeči poskakuje knír . Mikuláš se ho snažil rychle prstem přilepit zpátky, ale jen ho víc odlepil a pak si už pořád držel ruku na puse, jakoby ho bolel zub.

"Ten Mikuláš má úplně stejný hlas jako strýc!" Uvědomila jsem si a zahleděla se na čerta. Byl sice celý v obličeji začerněný, ale jizvu na bradě jsem poznala. Líba!

Proč? Proč se převlékli za Mikuláše a za čerta? A kdo je ten anděl? Teta. Má dolní zub ulomený a po celé tváři i krku milióny pih, které nedokáže schovat ani paruka a ani hvězda ze zlatého staniolu, kterou má na čele v podivné koruně nasazené na paruce.

Mezitím sestry odříkaly své básničky a byly odměněny balíčky a hned je začaly nedočkavě rozbalovat.

"A co ty Aleno, ty pro nás nemáš přichystanou žádnou básničku? " Snaží se mě ten převlečený Mikuláš přesvědčit, že je pravý.

Přišlo mi to najednou tak moc líto, že nejsou praví, a že ani to štěně nepřinesli, že

jsem vybuchla v záchvatu zlosti:

"Ne, nic pro vás nemám, jste podvodníci! Já dobře vím, kdo jste, poznala jsem vás, nejste skuteční Mikuláš s čertem!

Nic říkat nebudu!

Nebudu!

Nebudu!"

Pro zlost jsem skoro nemohla mluvit, tak jsem jen rázně dupla při každém nebudu.

"No vidím, že Alena zlobí, sice jí tu nechám balíček, ale nevím, jak se jí bude líbit."

Mele si svou strýc, převlečený Mikuláš. Ta drzost! Je odhalen a ještě si ze mě dělá blázny! Popadla jsem balíček, který mi podával, otevřela dveře na balkón a ještě ze dveří ho hodila dolů z balkónu.

Tím dnem jsem přišla o víru v Mikuláše, čerty a anděly.