Táhni pryč ty mrcho a už se nevracej!

„Bože, už jen hodina schází do půnoci a Slávek stále nejde. Určitě zase vysedává se svými kumpány v hospodě a hraje karty.“

Alena Lasotová

Pomyslela si Stáňa a s obavami procházela po pokoji. Strach a nervozita ji nedovolily spočinout v klidu. Strach ji seděl v břiše jako svinutý had a Stáňa měla co dělat, aby potlačila nucení k močení. Venku byla příšerná zima a než by doběhla na záchod a zase zpátky, mohl by se Slávek vrátit, a kdyby ji nenašel doma, zas by mu zavdala příčinu k zlosti.

Stáňa se snažila chápat, že pokud mají dostavět domek a nemají peníze na stavební firmu, musí Slávek sehnat kamarády, kteří mu se stavbou pomohou. A kde jinde se scházejí chlapi než v hospodě u piva a u partičky karet?

To všechno chápala, ale proč Slávkovi nestačí jedno nebo dvě piva, to ji hlava nebrala. Neustále ji napomínal k šetrnosti, kontroloval výdaje a nesnášel, když překročila, byť jen o pár korun, jím naplánovaný rozpočet.

„Ty si asi myslíš, že když přispěješ do domácnosti svými šesti stovkami mateřské, že se můžeš rozjet, ale to se pleteš holčičko. Z toho tak akorát zamáznu elektřinu a vodu. Kde máš jídlo a uhlí na topení? Kde bereš prášek na praní a vůbec všecko, co potřebuješ? A co Honzík? Kdo ho šatí a živí? Pořád mu něco kupuješ a to něco stojí, ne? Já ti to nevyčítám, mám svého syna rád, ale musíš se naučit šetřit a ne hned koupit, co uvidíš. Copak kradu? Živím vás, sebe a ještě musím nějakou korunu pustit za chlapy v hospodě, aby mi přišli helfnout a taky zedníkovi a peníze si netisknu. Musím makat, rozumíš, makat, abych mohl doma udělat stojku. Mám právo si po šichtě odpočinout, zajít si na pivko a pokecat s kámošema. Vždyť co mě zas čeká? Rachota, makačka na stavbě a furt dokola, už mě to přestává bavit. To ty jsi odmítla jít do bytu, ty sis umanula, že si postavíme dům. A já to teď musím oddřít, zatímco si ty doma sedíš na dovolené, s malým chodíš na procházky a to tvé vaření...

Pak zajdeš k mojí mámě a hrabeš se v hlíně. To je celá tvoje starost. A když si občas zajdu na pivo, máš blbé kecy, že ze mě táhne chlast a ani tu pusu mi nechceš dát. Co já z toho života vlastně mám?“

Stáňa už déle nemohla potlačovat močení, přehodila přes sebe župan a rychle vyběhla ven.

Na únor moc zima nebyla, ale stejně, než doběhla až ke kadibudce za domem a kolnou, byla úplně promrzlá a málem to pustila po cestě.

Po hmatu našla víko a rychle v podřepu vykonala potřebu. V duchu se snažila potlačit představu toho, do čeho právě močila. Přestože byla zima, zápach nelibě stoupal do nosu.

Mít tak svůj vlastní hajzlík v domě, v teple a s elektřinou! Hajzlík, který může spláchnout, čistý a bez smradu. Až ten domek dostaví, každá návštěva se bude muset jít nejprve podívat do koupelny a na záchod. Věděla, že vydrží cokoli, jen aby konečně žili jako normální lidi se splachovacím zachodem, koupelnou a teplou vodou. Určitě se nikdo nikdy netěšil na nový domek tak jak ona. Těšila se, že bude topit jen v ústředním topení, ne jako tady v každé místnosti zvlášť, těšila se na svou kuchyň, kde škrtnutím sirky zapálí sporák a uvaří oběd......

Zatímco močila, rozpršelo se a než doběhla domů, měla župan i vlasy mokré.

S tlukoucím srdcem potichu otevírala dveře. Boty nikde, ani bunda. Stáně se ulevilo, stihla to.

Rychle si ručníkem vysušila vlasy. Zimou drkotala zuby a pomalu ji znovu přepadalo nucení na malou. Vždy tomu bylo tak, ze strachu a zimy mohla sedět na hajzlíku skoro pořád a pořád měla co čůrat. Bylo to k zlosti, ale změnit to nemohla.

Opatrně, aby třetí schod nezavrzal, vystoupala dvanáct schodů, které vedly do ložnice.

Honzík spal s nepřikrytou nožičkou, vlásky se mu kroutily kolem oušek a světlo lampy, dopadající sem z ulice, odhalovalo jeho obličej cherubína.

Stáňa ho lehce políbila na tvářičku, přikryla až po krk a pak k němu vklouzla. Honzík se trošku zavrtěl a zakňoural, když ucítil zimu, kterou s sebou přinesla, ale neprobudil se.

Stáňa spát nemohla, had v břiše se kroutil a ciferník na hodinách prozrazoval, že už je pár minut po půlnoci.

„Kde jen ten Slávek může být? Aby se mu tak něco stalo! Hospodu přece zavírají v deset a venku taky sedět nemůže, vždyť je zima.“ Myšlenky ji táhnou hlavou jak chmurná mračna, stále se ne a ne zahřát a nervozitou a strachem ji oblévá studený pot.

„Co to zašramotilo u dveří? Že by....? Ale ne, to je jen kocour, ty potvory se zase mrouskají.....“

Kocour zaječel a následovalo zaklení.

Stáňa se leknutím málem počůrala, nucení na močení začalo být nesnesitelné. Silou vůle se přinutila počkat až bude Slávek doma. Když uvidí, že spí, tak ji snad nechá na pokoji....

Dolů by teď nešla ani za nic, kdyby to udělala, mohl by si myslet, že ho kontroluje, což neskutečně nesnášel.

Nervozita spolu se strachem a nucením na malou dosahovaly vrcholu. Zatínala pěsti do dlaní tak silně, až se půlměsíčky nehtů zarývaly do kůže. Ani necítila, že ji po tvářích stékají slzy.

Dole zatím Slávek bouchal a pak se svalil na zem. Zadunělo to a Stáňa se s obavami zahleděla na Honzíka. Naštěstí spal dál.

Napínala uši ve snaze zachytit co se dole děje, ale po pádu následovalo ticho. Úplné.

Stáňa se vyděsila. „Co když prásknul hlavou do zdi a teď tam krvácí nebo co když si srazil vaz?“

V okamžení zapomněla na plný měchýř a bleskově seběhla po schodech. Dveře do kuchyně byly otevřené, přes práh ležel natažený Slávek a chrápal. Nic mu nebylo. Z úlevy se znovu přihlásil močový měchýř. Už na nic nečekala a vyběhla do tmy.

Po návratu našla Slávka tak jak ho zanechala. Teplo z kuchyně utíkalo do nikdy nevytápěné chodby a kachlíčky studily jako led. Stáňa ho tak nemohla nechat, vždyť by do rána úplně promrzl a ještě by mohl chytit zápal plic,vždyť od vchodových dveří se tlačila zima.

„Slávku!“ Zašeptala důrazně.

Nic.

„Tak Slávku, vstávej, tady spát nemůžeš!“ To už pronesla hlasitě a ještě s ním zatřásla.

Probralo ho to.

„Kurva, co děláš?!“ Slávek sotva vládl jazykem a táhlo z něho jak z palírny.

„Jdi do prdele, nech mě!“

„Slávku, prosím tě, vstaň! Pojď, já ti pomůžu do postele, tady bys zmrznul.“

Slávek se po ní ohnal pěstí. „Zmizni!....“

Znovu si složil hlavu na zem, ale netrefil se na složené ruce, praštil s ní na kachličky.

„Au, Co děláš?“ Znovu se ohnal pěstí a pokusil se vstát. Stáňa rychle přiskočila a podepřela ho.

„Co si mysssíš, že děláš..... O mě se nestarej, jsem sčiz....Jdi do řiti.....Nic jsem skoro nepil...To ty ho ze mě děláš...Opilce!........“

Stáňa mu pomohla sundat boty a pověsila bundu, která ležela pod ním a pak ho po schodech podepírala až do ložnice.

Slávek se s hlasitým zaúpěním svalil do postele.

„Pst, tiše, vzbudíš Honzíka!“ Sykla Stáňa.

„Drž hubu náno pitomá!“

Slávek, oblečený jak přišel, nahmatal deku a přetáhl ji přes sebe. Chvíli mumlal a pak se posadil. Prsty ho neposlouchaly, tak košili rozerval. Knoflíčky zacvrnkaly o skříň, chvilku se kutálely a ztichly. Slávek s funěním zvládl vysoukat se z kalhot a naznak padl do postele. Kdyby chviličku před tím Stáňa nevzala pofňukávajícího Honzíka do náruče, spadl by na něho.

Stáňu to vyděsilo. Popadla peřinku a Honzíka do ní zabalila. Pomalu znovu usínal. Slávek chrápal natažený přes celé letiště. Honzík měl dole košík, ve kterém spával jako miminko, ale Stáňa neměla kde spát.

Snesla Honzíka a položila do košíku. Už byl dost těsný, ale bude to muset na dnešěk stačit. Pak ho i s košíkem znovu vynesla do ložnice.

„Slávku, posuň se trochu!“

Odpovědí bylo zabručení. Stáňa mu vzala deku a položila na druhou stranu postele. Fungovalo to jako vždycky, Slávek podvědomě začal hledat přikrývku, aby se chránil před zimou. Konečně se odvalil dostatečně daleko a Stáňa získala kousek místa pro sebe. Opatrně ulehla úplně na kraj postele. V duchu si gratulovala, že to dneska tak dobře dopadlo.

Zbytečně.

Slávek se obrátil a nalehl na ni. Pokusila se ho odstrčit a podařilo se jí ho vzbudit.

„Pojď ke mně,“ blekotal a šátral jí po těle.

„Ne, Slávku, nech toho, moc jsi pil.“

„Co ty couro, ty mě nechceš?!“

Honzík se křikem vzbudil a rozplakal se.

„Podívej, probudil jsi Honzíka, musím k němu!“ Snažila se mu vykroutit Stáňa.

Jakoby opilost ze Slávka spadla. Surově ji drapl za noční košili pod krkem a zkroutil pěstí tak, že ji škrtil.

„Ty mrcho,..... koho máš, ty svině, že se mnou nechceš chrápat? S kým se kurvíš, když nejsem doma, co??!!!“

Honzík se rozeřval naplno.

„Pusť mě, prosím, Slávku, musím utišit Honzíka, prosím!“

„Ty špinavá děvko!“ Zacloumal pěstí a noční košile povolila. Stáňa byla rázem do půl pasu nahá. Uhodil ji pěstí mezi prsa. „Komu to podstrkuješ, ty kurvo, tak komu, když se mnou šoustat nechceš?! Každá normální ženská se svým mužem chrápe, jen ty ne......prý smrdíš.....ty, ty....ty... špíno!“ Řval Slávek, pak ji popadl za paži, vyvlékl z ložnice a chtěl ji vystrčit ven. Stáňa se chytila zárubní dveří, nechtěla opustit Honzíka, který ječel na celé kolo.

„Kam ty svině myslíš, že půjdeš?!“ Pěst dopadla u ucha a pak znovu. Stáňa se schoulila před ranami, když přišel kopanec.

„Prosím, Slávku, nebij mě, jsem těhotná, prosím tě, nech toho, nikoho jiného nemám,jen tebe, vždyť víš, že ani nikam nechodím, prosím, prosím!“

„A to ti mám věřit, že ten bastard je můj? A proč mi to říkáš až teď?!“

„Chtěla jsem ti to říct, ale teprve dneska mi to doktorka potvrdila a vystavila průkazku.“

„Děvko! Děvko! Svině!“ Facky padaly v rymu slov, Honzík řval, Stáňa si chtěla chránit břicho a pustila se veřejí. Slávek toho využil a skopl ji ze schodů dolů.

„Táhni ty děvko za tím kurevníkem, já ti blba dělat nebudu!!!“

Stáňa ležela pod schodama a v hlavě měla prázdno. Prvním pohybem si sáhla na břicho a pak ji do uší pronikl srdceryvný pláč Honzíka: “Mamíííííí, mamííííííí.........!!!!!!“

Jak ve zpomaleném filmu se pomalu postavila na čtyři, pak položila ruce na schody a vytáhla se do výše. Zlomená v pase, po čtyřech namáhavě stoupala za Honzíkem, který nepřestával kvílet.

„To si vem s sebou, víc nedostaneš, táhni a už se nevracej!“

Deka s polštářem, které po ní Slávek hodil, jí malem srazily zpátky.

Stáňa nedbala na svou bolest, v uších jen zoufalý křik svého dítěte, vytrvale lezla nahoru. Úplně zapomněla na strach ze Slávka, bála se jen o Honzíka, bála se, že mu Slávek ublíží.

Slávek už zase ležel v posteli a když ji viděl vyskočil.

„Co jsem ti říkal? Vypadni!“

„Vezmu si jen Honzíka.“ Odpověděla Stáňa pevně a pak už usmrkaného a počůraného Honzíka tiskla k sobě. Honzík ji zavrtal obličejík do vlasů, ručičky škrtivě sevřel kolem krku a nožky obtočil kolem jejího pasu. Chudáček se chvěl tak silně, že měla co dělat, aby se s ním dostala ke dveřím. Hrdlo, předtím Slávkem škrcené noční košilí a teď objímajícíma ručkama Honzíka, ji bolelo a přerývaně dýchala.

„Zkurvená herečko..................... vypadni už, než se neovládnu!“

Dveře za Stáňou třeskly a proud vzduchu ji odfoukl vlasy z krku.

„Pssst, tiše, Honzíčku, ticho! Maminka je u tebe, neboj se, už je to dobré. Ššššš miláčku, jen tiše. Neplač, beruško, už je to dobré.......“

Ještě nebyla dole, když ucítila na stehnech horký pramínek. Modlila se, aby to byla jen moč, ale obavy se potvrdily. Byla to krev.

Tu noc proseděla a probrečela s Honzíkem v náručí. Honzík se jí odmítal pustit a teprve nad ránem se ji ho podařilo uložit mezi sražená křesla.

Úryvek z psaní do sekretáře