Čumím, čumíš, čumíme.

Mí psi mně nikdy nepřestanou překvapovat, stále zjišťuji jak nedokonalým a nespokojeným tvorem vedle nich jsem.

letní kino mých psůAlena Lasotová

„Mami, nechceš chovat kačeny? Teď jsi doma a nemáš nic na práci, to by tě přeci bavilo, ne?“

Má první reakce byl nevěřícný úžas – já že nemám co na práci? Kdo se stará o chod celého domu, kdo zrovna maluje, vozí kameny a staví na zahradě zídku?

„To myslíš vážně?“

Ptám se s přivřenýma očima a s ústy semknutými do tenké linky.

„Jo. Ty máš přece ráda zvířata a když už máš i slepice, psy a kočky, tak se ty kačeny mezi nimi ztratí.“

„Ne, na to jsem se neptala, o kachny mi teď nejde, jde mi o druhou část tvého dotazu, o to, že nemám nic na práci.“

„Jo tohle! Chodíš do práce? Ne. Tak nemáš co na práci.“

Blbá mužská logika.

Nechodím do zaměstnání, rovná se nemám nic na práci. „Co jen jsem ho to naučila?

Oki, nemám práci a ani chuť se hádat. Co máš s kačenama?“

„Já? Nic. Copak jsem kačer?“

Směje se ten prevít, když vidí, jak mě naštval.

„Stacho chová kačeny, má jich sedmdesát a nabídl mi jich pár k odkoupení.“

Ví, jak mně zaujmout, to svému synáčkovi upřít nemohu. Zná mně i mou skoro posedlost pořád něco odchovávat a vypiplávat. Ale jen tak lehce mu to neprojde.

„No nevím, jestli bych to zvládla, nechávat si ubírat své nicnedělání starostí o káčata.“

„To zvládneš. Sem tam jim něco hodíš a o ostatní se postará stará kachna.“

„Jaká zas stará kachna? Mluvili jsme o káčatech!“

„No, jejich matka.“

Dialog na úrovni.

„Vašku přestaň mluvit v hádankách, řekni rovnou všechno, nechci z kousků informací skládat puzzle.“

„Tak chceš je nebo ne?“

„Koho? Kachnu nebo káčata?“

„No obojí, kachnu s jejími káčaty. Kachnu bys pak po nějaké době vrátila a káčata by mám zůstala.“

Vzdychnu si. Vždyť je vlastně chci.

„Dobře. Za kolik a kam je dám? A jak jsou staré?“ Sonduji.

„Stará nevím, její rodný list jsem neviděl a malé mají jeden den. Kolik za ně se starat nemusíš, to nech na mě. Jo a dáme je do ohrádky.“

„Do té, co nemáme?“

„Ty s tím naděláš, za půl hodinky něco stluču a je to. Tak já pro ně jedu.“

„Tak moment, milánku. Takhle ne. Nejprve ohrádka a teprve pak je přivezeš! Znám tě, klidně bys je vypustil na zahradu mezi psiska a matko starej se.“

„Nejsem debil.“

„Věřím ti, jsem přece tvá matka. Takže nejdřív ohrádka.“ Trvám kategoricky na svém.

„Momentálně nemám čas, musím ještě něco zařídit, snad mi to večer vyjde.“

Je to jako vždycky. Na něco mě naláká a pak uhne, bídák jeden.

„Jen aby!“ Rýpnu si.

„Neboj!“ Řekne a zmizí.

Ten den jsem se ohrádky nedočkala.

Druhý den odpoledne:

„Tak já jedu pro ty kachny.“

„Zbláznil ses? Nejdřív ohrádku! Přece jsme se jasně domluvili!“ Málem jsem vyletěla z kůže.

„Jéžiši!!! Já to radši udělám, jinak mi nedáš pokoj.“

A udělal.

Na vybrané místo skutečně stloukl ohrádku, já přes ní natáhla síťku, která mi zbyla po altánku a místo pro kachní osazenstvo bylo připravené.

Syn se významně koukl na mobil.

„Třicetsedm minut. No neříkal jsem, že za půl hodiny bude ohrádka hotová? Říkal.“ Sám si odpoví.

Bezmocně převracím oči a koušu se do jazyka a raději ho posílám ať už ty zpropadené kačeny přiveze.

Za hodinu dorazil i s kačenami a slavnostně nesl syčící a štěbetající bednu.

Jen co otevřel vrátka do zahrady, už u něj byli naši psi, zvědavě strkali čenichy do bedny a vzrušením z neznámého se vzájemně přetlačovali ve snaze zaujmout co nejvýhodnější pozici. Václav jen taktak, že se o ně nepřerazil.

Chtělo se mi smát, když jsem viděla ten bláznivý taneček psího chumlu – jeden krok dopředu, dva zpátky, tři do strany.

Nakonec však káčata spolu s jejich matkou přece jen skončila v ohrádce.

Nikdy bych nečekala, že tím připravíme našim psům jeden nekonečný seriál, na který se vydrží dívat téměř nepřetržitě.

Zaujali kolem ohrádky nejpohodlnější pozice a čuměli a čuměli.

Jediné, co je dokázalo z letního kina odlákat, bylo jídlo. V tom byli úplně stejní jako diváci lidští. Svoji kostičku si odnesli na svá místa, hlasitě mlaskali a žvýkali a přitom pozorně sledovali napínavý děj v ohrádce.

První den jsem to chápala, kačeny byly nové a Darcy konečně získal možnost prohlédnout si je pěkně zblízka a dokonce i očichat. Druhý den jsem se jim už smála, když jsem vynášela kačeny ven a psi znovu zaujali každý své předešlé místo v očekávání pokračování letního kina. Třetí den už leželi na místě a pozorně sledovali jak malé kačenky vytahuji jednu po druhé ven. Měla jsem pocit, že je počítají, jestli jsou všechny.

Uplynulo čtrnáct dní a letní kino bylo stále v provozu.

Kupodivu jako prvního omrzelo Darcyho. Po něm odpadla Tara a po ní Audrey. Jediná Kippa zůstala věrnou divačkou. A já si kladu otázku:

„Je to proto, že se mi záhadným způsobem z ohrádky ztratily tři kačenky nebo je to obdivuhodná vytrvalost?“

Netuším.

Po ztracených káčátkách jsem neobjevila nic. Vůbec nic.

Jen jsem zjistila, že z venkovní strany, v místě hrbolaté půdy, byla díra, kterou se ti mí žluťásci mohli dostat ven.

Nezbývá mi než věřit, že je Kippa na svědomí nemá, že prahne po vypátrání pachatele a její zájem je čistě vědecký.