Hujeři, pačuánci a ti druzí

Mám ráda pozitivní lidi, pobyt v jejich blízkosti nakazí optimismem i pesimisty, jako jsem já. Nedávno jsem jednoho takového poznala. Setkali jsme se v kurzu, který nás měl naučit všemu, co potřebuje znát ekonom.

Jak už to tak na začátcích bývá, účastníci kurzu se jeden po druhém představují a krátce o sobě, o tom, kdo jsou, co je baví a čím prošli, pohovoří.

Jeho představení se bylo přesvědčivé a plné superlativ. Líbilo se mi zejména, že si na nic nestěžoval, naopak. Prohlásil, že jeho osobní život je špica, že je šťastný rentiér a na všechnu práci má lidi. Zde byl lektorkou přerušen a s úsměvem odpověděl na otázku, kterou mu položila.

„Ano byl jsem vedoucím pracovníkem a zaměstnávala mě armáda, ale nebyl jsem klasickým vojákem.“

Samozřejmě tím vzbudil pozornost u všech účastnic kurzu, mne nevyjímaje.

Líná huba, hotové neštěstí, říká se a já tedy líná nebyla. Nenápadně, jak když motýl na květ usedá, jsem se z útržků informací, které o sobě prozradil, dozvěděla, že vlastně kus života strávil pod vodní hladinou. Vytahoval z vody utonulé, pracoval v extrémních podmínkách vodního světa a staral se, aby se jemu svěřený tým živý a zdravý dostal nejen do vody, ale hlavně z vody.

O své rodině a své paní hovořil moc hezky, čímž u mne ještě více stoupl, a když začal vyprávět o lidech, které zachránil před utonutím, v duchu jsem před ním smekala a dokonce jsem mu to řekla.

Škoda jen, že byl kurz tak dlouhý.

Vytvořený obraz se stále víc zakaloval. Čím déle jsme se spolu bavili, tím více se odlupovalo pozlátko, až zůstala obnažená skutečnost.

Ne, v žádném případě nešlo o jeho zásluhy, ty byly a jsou veliké, vždyť i jediný zachráněný lidský život má nevyčíslitelnou cenu (zvláště pro zachráněného), oč kráčí, je jeho kotnroverzní přístup a povaha.

Hned na začátku jsme se všichni dozvěděli, že nemá zapotřebí se učit nějaké „Má dáti - Dal“, že byl do kurzu poslán dobrovolně povinně, a že když už tu být musí, tak si to tu odsedí, ale zapojovat se nebude. Stejně už do žádné práce jít nechce, že si toho užil už dost a jen tím ztrácí čas, který mohl věnovat něčemu užitečnějšímu.

To mi nedalo a o přestávce jsem „hodila řeč“:

„Tak to mi neříkejte, že zrovna vy byste se někam nechal nedobrovolně natlačit, tomu nevěřím, spíš by jste je poslal někam....“

„Jo, poslal a oni by mě pak vyškrtli z pracáku. Tak blbý nejsem. Já sice ty peníze nepotřebuju, mám svých dost, ale za tu dobu, co jsem zaměstnaný byl, jsem na daních státu odvedl stovky tisíc, tak teď si nechám pár korun proplatit zpátky.“

„Hmmm....“ Odpovím a v duchu si myslím, že má vlastně pravdu, proč si nenechat zaplatit zdrávko ze státní kasy, za ty lidské životy, které zachránil, si to zaslouží.

Pak se mi v mysli usadil červík nedůvěry.

Vzpomněla jsem si, jak mi říkal, že má tak vysokou rentu, že by ti, co musí chodit do práce, byli rádi, kdyby měli aspoň její polovinu. A taky na to, jak se těší, až se těm z pracáku budou valit oči z hlavy, až mu budou tu rekvalifikaci proplácet.

Červík se dostal na úrodnou půdu a já vzpomínala dál.

Konečně mi docvaklo proč mohl tvrdit, že díky této šaškárně (rozuměj kurzu), bude moci koupit manželce k výročí a životnímu jubileu něco s diamantem a nebude ho to stát vlastní peníze.

A proč vlastně ne, umlčela jsem ještě jednou proradného červa, má pravdu, proč se neodměnit, když to systém umožňuje? A ani to nechce pro sebe, nýbrž pro svou drahou polovičku. Hlavou mi bleskla myšlenka, jak bych se asi zachovala já, jestli bych jednala jinak. Copak vím, čím vším si musel projít než se dostal až sem? Nevím to a také nedovedu říct, jestli bych nebyla úplně stejná, možná by i u mne byly peníze až na prvním místě.

Pak se narodila rómská paterčata.

Onen optimista se rázem změnil. Nadával na ty pačuánce (všichni, kteří mají jinou barvu kůže, než bílou), černé huby, které makat nikdy nebudou, jen se nekontrolovatelně množí a dojí státní krávu. Prý jsou považování za primitivy, ale to, jak se umí skvěle orientovat ve svých nárocích na sociální dávky a jak se ohánět pojmy národnostní menšina a rasismus, by mělo být vzorem pro všechny bílé lenochy, kteří si nezjistí nic a pak bečí jak ovce.

On by s těmi pačuánci udělal pořádek – kdo by nedělal, nic by nedostal, ať klidně chcípne hlady. Co můžou rodiče naučit těch svých deset nebo vím já kolik děcek, jaký jim mohou být příkladem, když se sami práci vyhýbají jak čert svěcené vodě? Jasně, že je naučí tomu, co umí, to je nic nedělat, dojit systém a parazitovat. A když si vezme, že to bude dalších deset, kteří budou mít každý po deset děcek, to jich jen z toho jednoho bude rovná stovka, sto lidí, kteří každý jeden může mít dalších deset děcek a všichni budou umět jen to, co je naučili rodiče. Blbí bílí, kteří se bojí mezinárodního mínění a samotného slova rasismus, bílí, kteří mají na pár jeden a třičtvrtě dítěte, budou na ty tisíce pačuánců, agresivních a nebezpečně se množících, makat jak mourovatí.

Jeho vášnivá řeč mě překvapila. Vždyť on sám se přiznal, že ze státní kasy získává peníze a ne málo. Je sice pravda, že za ty roky má na to určité právo, ale......

Nic nebývá takové, jak se to na první pohled zdá.

Ano, má morální právo dostat za ty roky odpracované v extrémních podmínkách, kdy byl stále jednou nohou v kriminále a druhou v hrobě, finanční ocenění. To právo má a dostalo se mu ho. Dostal ho ve formě doživotní renty, která je dle jeho vlastních slov víc než dostačující. Jeho budoucnost je jasná, nemusí se bát toho, že přijde o práci, že onemocní a nebude moci vydělávat a zabezpečit rodinu. Měsíc co měsíc mu částka renty přiživí jeho konto, je tedy zabezpečený. Přesto je na ÚP a tím, že získává něco navíc je takříkajíc stejným dojičem, jako jím tak vehementně odsuzováni pačuánci.

Když se mi něco nelíbí nebo něčemu nedokážu porozumět, ptám se.

Zeptala jsem se tedy, jestli není svým přístupem tak trochu podobný těm pačuáncům i on.

Setřel mě jak hovno z boty. Když prý nevím co mluvím a ničemu nerozumím, mám raději držet hubu, vždyť i já získávám podporu nebo ne?

„Ano, získávám a věřte, že v porovnání s vámi nemám žádnou rentu a nechlubím se, že mám všeho víc než dost, není to totiž pravda. Také já mám pár let odpracovaných, přesněji 28 let v nepřetržitém provozu, o svátcích, sobotách a nedělích. Dělala jsem jen dvanáctky a převážně noční, makala jsem za každého počasí a nejen v kanclu, ale i venku, ať pralo slunce nebo pálil mráz, ať lilo jako z konve nebo byla fukéř, když jsem pracovat chtěla, tak jsem tohle všechno musela. Na ženskou jsem si vydělala dost a i já mám na daních odvedených státu za ta léta pár statisíc a jsem oprávněná očekávat, že když jsem díky odvodům daní pomáhala jiným v nouzi, když se mi dařilo dobře, že mi prokážou stejnou službu, když jsem se dostala do těžké situace já. Vždyť právě proto tu ten solidární systém je, já pomohu tobě, když se mi daří a ty pak pomůžeš mě, až se mi dařit nebude.

V žádném případě na tom nejsme stejně, já bych mnohem raději platila daně, než se nechala podporovat, ale co mohu dělat jiného, když práce není a nemám jiný příjem?

„To je vaše chyba, kdyby jste zabrala prvních čtrnáct dní v páté třídě, mohla jste vypadnout z krysího kolečka, tu možnost měl každý stejnou, jako já. Tak si nestěžujte.“

Tohle byl poslední rozhovor, pak jsme se spolu moc nebavili, jen jsme si občas vyměnili pár „zdvořilůstek“.

To, co na začátku slíbil, také do puntíku dodržel. Po dobu výuky nesundal sluchátka z uší, mastil karty na PC, zapojil se jen když pronášel pohrdavé a sarkastické poznámky, jinak učení a všechny zkoušky bojkotoval. Ti, kdo se snažili, dostali pojmenování Hujeři a doporučení, ať se víc snaží, jinak nebudou nejlepší.

Dobře nám tak, v tom s tímhle pánem souhlasím, nic nemáme, nic neznamenáme, tak kdo by nás chtěl?

Co zbývá na konec? Rozčarování, že nic není takové, jaké se to na začátku zdá být. Ze začátečního obdivu se stalo odsouzení a zůstala jen lítost nad tím, kdo byl kdysi a tím, kdo je teď.