Vzpomínky

Snad každý rád vzpomíná především na své dětství, na období bezstarostných her nepřipouštějících žádné kompromisy, často prožívaných tak intenzivně, že se prolínaly se skutečností.

Alena Lasotová

Má první vzpomínka patří děvčátku asi tříletému, ležícímu na letní louce, které přes stébla vlnících se trav pozoruje blankytnou oblohu, na kterou se stahují stále větší a tmavší mraky, až v dálce zahřmí. Tou dobou umlkají ptáci a ticho houstne, aby znásobilo ozvěnu hromů. Holčička však setrvává na místě a čeká, až se skutečně rozprší.

Nevnímá stále naléhavější hlas matky, která ji hledá a stále čeká až se v mracích udělají dírky, kterýma bude téct voda, ale i když je celá zmáčená, dírky v mracích nikde nejsou a holčička pociťuje tak veliké zklamání až se rozpláče.

Naštěstí, protože usedavý pláč uslyší její maminka a konečně ji najde a odnese domů.

To, co si však holčička zapamatuje, je zklamání, že věci nejsou takové, jaké si je představovala, a že sny jsou jiné než skutečnost.

 Další z řady ranných vzpomínek patří do stejného období, ale léto teď pokročilo do podzimu a rána jsou sychravá a studená, doprovázená mlhami a přízračnými obrysy věcí, lidí i zvířat.

Holčička stojí na kopečku cesty, kterou jezdí mlékař s vozíkem taženým starým klidným koníkem, kterého nerozhází vůbec nic a netrpělivě napíná sluch, aby byla první, která zaslechne klapot kopyt na asfaltu.

Konečně se z mlhy vynořuje nejasný obrys vozu, koník je skryt nejen mlhou, ale i párou, kterou vydechuje z nozder, mlékař podřimuje, koník ztěžka zabírá na posledním úseku do kopce, a pak sám od sebe zastavuje.

Všechny zastávky už dávno zná a nepotřebuje žádné pokyny z kozlíku, zhluboka dýchá a odfrkuje. Dozněl hrkot hliníkových konví, ve kterých se mléko převáží, mlékař vystupuje z vozu a odchází.

Holčička zprvu nesměle promlouvá na koníka, a pak natáhne dlaň, aby si ho pohladila. Líbí se jí jeho vůně, hebká kůže nozder, kterými jí koník pohladí dlaň, a přijde k němu blíž. Kůň nad ní ční jako Goliáš, ale holčička nepociťuje strach, klidně prochází pod břichem koně na druhou stranu, aby zjistila kam zmizel mlékař, který by ji hned zahnal pryč a pak se stejnou cestou vrací zpátky. Koník klidně stojí, jen občas žíněmi pohladí svůj bok.

Vtom se ozve matka holčičky a rozbije poklidnou harmonii svým strachem a křikem. Volá na holčičku ať jde okamžitě od toho koně pryč, domů, k ní……

S touhle holčičkou má maminka velké trápení, malá je velmi samostatná, ráda se toulá a poznává nové obzory. Na svých toulkách poznává svět plný vůní, barev, zvuků a zvířat. Lidé ji moc nezajímají, spíš naopak. Snaží se jim vyhnout, aby ji někdo neposlal zpátky domů. Prolézá houštiny, šaty ji trhají šlahouny ostružin, nožky má spálené od žahavých kopřiv, občas zamáčkne špinavou pěstičkou slzičku, kterou vyloudí obzvlášť hluboký škrábanec, ale přesto jde dál, ani neví co vlastně chce najít, jen ví, že to najít chce.

Mezi stromky je skryt rybníček bahňáček, přepychová lázeň všech místních hus. Holčička pozoruje veliké bílé ptáky jak lehounce plují po hladině, probírají si zobákem peří a neustále štěbetají a zatouží stejně jako ony plout po hladině a povídat si s nimi.

Vstupuje do vody a roztřese ji zima, voda v rybníčku je ledová, ale přesto si lehá na hladinu a čeká až ji bude voda kolébat. Náhle se ocitá na bahnitém dně, do nosu a do uší se jí dostává voda ona se rychle snaží dostat z vody ven a nadechnout se. Když se konečně vyhrabe z vody je úplně promodralá zimou a šokem – proč husy plavou po hladině a je jim teplo? Jí je zima a voda ji neunese. Holčička dostává strach a utíká domů k mamince. Přichází o další iluzi .