Vyznání

Nejprve hádanka: Na rozcestí osudu žijí rodné sestry, Pravda a Lež. Pravda mluví vždy jen pravdu a Lež vždy jen lže. Každá z sester hlídá jednu cestu. Jedna vede k životu a druhá k smrti. 

Alena Lasotová

 Nikdo však neví, která je která, protože obě sestry jsou naprosto stejné. Poutník, který na rozcestí dojde, nemůže zůstat, musí jít dál. Jeho úkolem je zjistit, která z cest vede k životu a smí položit pouze jedinou otázku jen jedné ze sester. Musí ji položit takovou, aby odpověď na ni byla pouze Ano nebo Ne. Pokud si vybere špatnou cestu, zemře. On ale neví, která ze sester je Pravda a která je Lež, jak tedy musí znít jeho otázka? A proč? Je to docela snadné, zkuste se nad tím zamyslet. Pokud to neuhádnete, je správná odpověď níže.

Znám lidi, kteří si o sobě myslí, že jen oni jsou ti jediní a správní, lidi s přesvědčením, že peníze a moc jim svěřená zakryjí jejich špatnosti a posílí jejich moc a beztrestnost. Jsou to lidé, kteří veřejně pranýřují jiné za nepatrný prohřešek, dštíc na provinilce oheň a síru, jen aby odvedli pozornost od svých velkých podvodů a přehmatů. Je jim vlastní ignorace, samolibost a jdou přes mrtvoly – vždyť oni mohou, oni jsou důležití, ten zbytek je jen mrva, kterou ve jménu svých zájmů použijí pro další sklizeň.

Avšak, díky bohu, jsou tu ti druzí, kteří dokáží podat pomocnou ruku aniž bychom o to žádali – jen tak, samozřejmě. Ti druzí, – byť jich není tolik, kolik by bylo třeba, aby se ručička vah usadila ve středu – kteří umí pohladit duši, ukonejšit srdce, pomohou zapomenout na křivdu. A dokonce jsem poznala i vzácnou bytost, která mě svou velkomyslností naplnila nejprve úžasem a pak pokorou. Kéž je takových lidí více! Kéž jsem taková i já!

Jak najít spravedlnost a dělat to, co mě baví a pro co se cítím být určená, co mě naplňuje radostí a štěstím, které dennodenně vídám v očích svých milých? Jak, stojí-li v cestě lidská závist, tupost, korupce, lhaní až na samou dřeň?
Kudy se dobrat svého cíle?
Vy patolízalové u nohou svých zbožštělých vůdců, vynesených na piedestal, vůdců bez skrupulí, nikdy nevybřehnete z bahna své otrocké poníženosti a tomu, kdo se o to pokusí, se budete snažit vrazit hlavu až na dno marastu, ve kterém vězíte až po krk.
Vy nadutí a duševně scvrklí pokrytci, nikdy nepřekročíte moře špíny, závisti a zloby, které stavíte do cesty mezi vás, pravdu a spravedlnost. Vy ubohé hlavy, které najdou tisíce křivolakých cest v šeru éteru, když se domlouváte, jak se znovu zahalit závojem neposkvrněné počestnosti. Vy velcí i malí zbohatlíci, kteří se hrabete v skrytu a kujete pikle, které mají nahradit pravdu, nikdy nezapálíte ve svých nízkých a podlých dušičkách oheň nadšení, protože temnota, v níž si hovíte, nevykřeše ani jiskru.
Jak a kudy jít za svým cílem?
Napadá mne jediné, vytrvalost a pak i náruživost, neboť ta je pravým pohonem vedoucím k cíli. A pak už jen důvěra, ta kterou mám, kterou mít musím, když věřím, že se mi to podaří.
Zatím však nalézám vztahy plné kazů, které ničí mou snahu. Jak nenávidím nespravedlnost, přetvářku,podlost, zradu, prostřednost a malost!
Nikdy se před nikým nebudu plazit a polykat prach u jeho nohou! Pohrdám lidmi, kteří do puntíku plní arabské přísloví – polib ruku, kterou nemůžeš useknout! Nedokážu v sobě zapřít hrdost, i kdyby mi podrobení se přineslo nesčetné výhody, jako těm, pro něž je zrada denním pokrmem. Zůstanu svá a nenaplním svá ústa chutí žluče při vyslovování falešných lichotek, určených těm, které sice ráda nemám, ale jsou u kormidla, na kapitánském můstku a nebudu se živit drobty z jejich stolu. Lézt někomu do řiti, je smradlavá a ponižující cesta k úspěchu a svědčí o nízké sebeúctě a pokřiveném charakteru.
Střezte se však, každého jeho zlé skutky jednou dohoní a čím déle to bude spravedlnost odkládat, tím tvrdší na sebe vezme podobu. Je sice slepá, nikoli však blbá a občas se kousky výtečníka tak baví, že vyčkává, těší se na příští zábavu, nakonec však přesto udeří. Často na nejcitlivější místo. Přetvářka, lež, zrada a podlost mají silné vůdce, kteří mámí přísliby splnění snů, ale pro spravedlnost jsou zanedbatelným protivníkem.

Spřádejte tedy dál své pavučiny lží, nic jiného tak dobře neumíte, každý váš dotyk je polibkem malomocného, schopným vše nakazit a proměnit. Polibený je ještě naživu a přece je už mrtvola. Jak je mi líto těch, kteří se do téhle pavučiny zamotali, nechajíce se nachytat na krásu kapiček rosy, ve kterých se odráží slunce a všechny barvy duhy. Jsou chyceni bez šance uniknout. Ne poté, co do nich pavučice vstříkla svůj jed, své vlastní trávicí šťávy, které nebohou oběť rozloží a připraví k hodování. Nemá svědomí, nemá slitování a nemá ani žaludek, musí použít lsti, klamu a přetvářky, jinak by zašla hlady. Živí se jinými a roste z nich, vysáté slupky pohodí pod pavučinu jako memento mori, jako varování, ale záblesky démantu rosy oči oslepí a důvěřivec do nastražené pavučiny přesto naletí.
Vězte, že hovno, byť zabalené ve zlatém papíru, bude stále jen hovno a zjistit se to dá jen po rozbalení, jen po roztržení zlatého obalu, jinak ne.

Ty však, který jsi jako já, nesnášíš křivdu, hloupost a namyšlenost nabobů, tupců s přesvědčením o své vlastní neomylnosti, buď vítán! Jsi jako paprsek světla svítíci v temném lese skrze listoví, kterým pronikáš jako šípy, dávaje vyniknout i částečkám prachu, tančícím v proudu světla. Jsi mi milým společníkem na mé pouti, jsi živou vodou na vyprahlé poušti, zřítelnicí oka, které vidí krásy světa, neštítíš se tvrdé práce, v pokoře skláníš hlavu před velikostí vesmíru a sílou života. Ty, který dokážeš odpustit, ale ne zapomenout, ty, který dokážeš pochopit lidské slabosti a strachy, zastav se a podej mi ruku, tebe si vážím a můžu tě mít ráda. A můžeš mít i spoustu chyb, mě postačí, budeš-li se chtít změnit a uděláš pro to co budeš moci. Každý se mění, to je zákon. Rodíme se jako nemluvňata, dospíváme, stárneme a umíráme. A na své pouti životem potkáváme lidi a dostáváme se do víru dění. Každý člověk a každá událost zanechává v naši duši svůj otisk a je na každém z nás, co si z lidí a událostí vezme a uchová. Zda se vydá pohodlnou cestou, při které však často musí zapřít sám sebe nebo trnitou pěšinkou bez konce, ale se zachováním sebeúcty. Mnozí velikáni své doby, kteří jsou dnes oslavováni, za svého života trpěli nepochopením, odsouzením, pošpiněním a nezřídka je lidé odsoudili k smrti. Svou dobu totiž předběhli, hlavu nesklonili, šli svou vlastní cestou, měli svou vizi, svůj sen a na rozdíl miliónů duší, po kterých neštěkne pes, si své místo na slunci dobyli. Tím, čím byli, ne tím, komu lezli do zadku nebo patolízalstvím. To je skutečný život, ne popelení se ve stopách někoho.
Jsem ráda, že jsem, jaká jsem, jsem na to hrdá a hlavu neskloním. Jak říká Ivánek v Mrazíkovi: “Nerad se hrbím hned, to potom brzy bolí hřbet! “ A já přidávám: „Ať se vám klaní ti, co jsou stejní jako vy, vždyť vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá a křivý křiváka.

Správné znění otázky: „Kdybych se zeptal tvé sestry, jestli cesta vpravo vede k životu, odpověděla by mi ano?“ Ať už je odpověď ano nebo ne, poutník se musí vydat jedině opačnýmsměrem.
A proč? Právě proto, že Pravda mluví jen pravdu a Lež mluví jen lež, tak to ani jinak být nemůže. Když se tedy poutník zeptá Pravdy, co by odpověděla její sestra, tak ta by po pravdě musela říct, že sestra poví lež, takže pokud je cesta vpravo k životu, tak by sestra Lež řekla ne, a pokud by se zeptal Lži, co by odpověděla sestra, pak by Lež lhala a řekla, že by její sestra Pravda řekla také ne.

Zamotané? Tak už to mezi Pravdou a Lží bývá. Vždy to chce tu jedinou, správnou otázku a pak tu jedinou, správnou volbu. Jinak naše cesty povedou do záhuby.